Když Lhota žila dechovkou. To je pracovní název knihy, kterou sepsal Antonín Bartoš. V knize mimo jiné popisuje svůj život s muzikou a také příběhy kapely Františka Kauce a později Rozmarýnky. Kniha také mapuje všechny lhotské muziky od roku 1850.

Antonín Bartoš: Muzika je půlka mého života

Sedmnáct let hrával v dechové hudbě legendárního Františka Kauce, po sloučení Kaucové a Žajdlíkové kapely pokračoval v Rozmarýnce. Antonín Bartoš patřil se svou křídlovkou neodmyslitelně k oběma vyhlášeným dechovkám. Hudbu miluje, provázela jej a pořád provází jeho životem. Byl to on, kdo před třemi lety zorganizoval oslavu 40. výročí od vzniku Rozmarýnky. Považte, ještě v letošním roce, ve svých 76 letech se naučil hrát na heligonku. Tři roky má sepsaný rukopis o svých zážitcích z obou kapel. Zdá se, že jeho snaha míří do finále. Na podzim by mohla vyjít kniha, kterou o kapelách v naší Lhotě sepsal. Při jednom sezení nad knížkou vznikl také tento rozhovor.

Proč jste napsal knihu o lhotských dechovkách?

Muzikou jsem žil od čtrnácti roků, jak se zpěvem, tak i s hraním. Myšlenka napsat knihu mě napadla, když ve Lhotě dechovka skončila. To, co všechno jsme s muzikou zažili, si pořád dobře pamatuji. Zdálo se mi to obrovská škoda, aby všechny ty příběhy zapadly. Lidi, kteří si některé akce pamatují, jsou prakticky už jenom dva. Já a Laďa Zelený.

Chtěl jste, aby si mladí lidi přečetli, jaké to tehdy ve Lhotě bylo….

Chtěl jsem, aby si to mohli přečíst i potomci lhotských muzikantů. Aby si mohli přečíst, jak to tady vypadalo, když Lhota žila dechovkou. Aby se na to nezapomnělo.

                                                                                  Stanislav Dufka

Foto: std a archiv Antonína Bartoše

Celý rozhovor si můžete přečíst v dalším čísle zpravodaje.