Ostrožská Lhota

Podrobnosti

Zveřejněno: 28. říjen 2020

Přečtěte si rozsáhlý rozhovor s novoknězem z naší Lhoty Vojtou Radochem. Povídání Radka Bartoníčka s Vojtou vyšlo v říjnovém zpravodaji naší obce. Fotky jsou z primice na Antoníčku.

Devětadvacetiletý Vojta Radoch je dalším v řadě Lhoťanů, kteří se rozhodli pro nelehkou kněžskou službu. Zatím posledním lhotským knězem byl P. Mirek Bachan, na jehož první mši před dvaceti lety shodou náhod Vojta ministroval.

„Tehdy mi bylo devět let, a jelikož jsem byl od dětství vedený v rodině k víře, začal jsem brzy ministrovat. Mirek byl taťkův spolužák, bohužel kvůli nemoci hodně vytrpěl a je velká škoda, že předčasně zemřel. Vzpomínám na různé zážitky s ním, ať už na táboře, nebo tady ve Lhotě,“ říká novopečený kněz v rozhovoru pro lhotský zpravodaj.

Vojto, být knězem znamená neustále nějakým způsobem pomáhat lidem. Kde se v tobě tato touha podle tebe vzala?

Nevím přesně. Ale od určitého věku jsem v sobě cítil jakousi starost o lidi, chuť jim pomáhat. Mám to nějak v sobě. Dokonce, když jsem po základní škole přemýšlel kam jít, tak jsem se rozhodoval mezi zdravotní školou a „stavárnou“. Udělal jsem si i zdravotnický kurz.

Ale na zdravotní školu jsi nešel.

Ne. Šel jsem na Střední průmyslovou školu ve Zlíně, obor stavebnictví.

Proč tam?

Oba dědečci byli zedníci, měl jsem k něčemu takovému blízko.

O kněžství jsi ještě vůbec neuvažoval?

Abych pravdu řekl, už na základní škole mně to trochu napadlo, protože, jak už jsem se zmiňoval, byl jsem ministrant. A to už od šesti let. Myslím, že jsem k této službě už nějakým způsobem spěl, ale když je člověk v pubertě, tak má úplně jiné představy a zájmy. Vzpomínám si ale na jednu příhodu ze setkání mládeže na Velehradě v roce 2008. Jedna maminka tam povídala o tom, jak jí zemřely na motorce děti. Velmi na mě její vyprávění zapůsobilo, přiznám se, že jsem se rozplakal. Šel jsem ven, sedl si před velký velehradský kříž a říkal si: Pane Bože, proč jsi něco takového dopustil? Když jsem tam tak seděl, cítil jsem Boží pozvání ke službě.

Takže už jsi byl skoro rozhodnutý?

To ještě nějaký ten rok ne. Přijel jsem z Velehradu, mávl nad tímto rukou a říkal si, že stejně mám ještě dva roky do maturity.

A po ní?

Šel jsem na vysokou. Byl jsem na Fakultě bezpečnostního inženýrství v Ostravě. Ale nenaplňovalo to mé očekávání. Tak jsem odešel a šel pracovat.

Pořád jsi ještě nebyl rozhodnutý?

Už to ve mně postupně dozrávalo. Přicházely chvíle, kdy se toto povolání ozývalo hlasitěji, a jindy to byl zase spíše takový tichý hlas.

Takže po odchodu z vysoké školy ještě kněžský seminář nenásledoval?

Ne. Ocitl jsem se zpátky ve Lhotě.

Počkej, ty ses vrátil do Lhoty a taky jsi tady pracoval? Takže žádné objevování nového „světa“?

Začal jsem pracovat v bývalém zemědělském družstvu, teď už ve společnosti Ostrožsko.

A co jsi dělal?

Pracoval jsem nejdříve na posklizňové lince a potom jsem ještě dělal přes rok na správě budov. Dřívější správce šel do důchodu, tak mě oslovili.

Co jsi dělal na lince?

Byla to linka, na kterou se vozí obilí z pole, spousta strojů obilí čistí a suší. Je naprogramovaná, ale je potřeba vše kontrolovat. Kromě toho jsem pytloval obilí a jiné plodiny, které se prodávaly a různé další práce, co bylo potřeba.

Vnímal jsem tě vždycky jako takového veselého a ochotného vesnického kluka, v dobrém slova smyslu. Prostě někoho, kdo je rád s lidmi na dědině. Jsi takový, ne?

Já myslím, že ano.

Veselost a muzika patří k tobě. Ty jsi seděl i za cimbálem.

Je to tak. Při střední škole jsem se učil na cimbál, pak jsem chvilku hrával s CM Višňa. Jednou mě oslovil basista Martin Deyl z Hluku, že potřebují cimbalistu do Rakouska. Tak jsem tam s nimi jel. Pak se mě zeptali, jestli s nimi nechci hrát. Kývl jsem, že ano, a tak jsem zakotvil ve Falešnici.

Já si tě vybavuji jako malého, když jsi hrál na harmoniku. Jak ses dostal k cimbálu?

Pokud jde o harmoniku, chodil jsem sedm let na základní uměleckou školu. A hrával jsem na ni velmi často.

A cimbál?

I na ten jsem se učil na Základní umělecké škole v Malenovicích. Měl jsem poslední rok harmoniky a přibral jsem si k ní cimbál. Samozřejmě jsem ale nikdy žádný extra cimbalista nebyl.

Vybavuji si tě také jako klučinu, který v barvách Maltézské pomoci pomáhal na Velehradě o Dnech lidí dobré vůle.

Ano, tam jsem jezdil pravidelně, poprvé jsem byl s Maltézskou pomocí na Velehradě v roce 2007.

Jak ses k tomuto dostal?

Někde jsem o nich slyšel, když chystali setkání na Velehradě pro vozíčkáře a hledali dobrovolníky. Řekl jsem si, že to je zajímavé, že bych mohl jet pomáhat. Tak jsem tam zavolal, přihlásil se a začal s nimi jezdit. A jezdil jsem až do loňského roku, kdy jsem už byl jáhen. Nejezdili jsme jen na Velehrad, pomáhali jsme všude možně.

Musela to být pořádně velká změna, když ses z družstva ve Lhotě, kde jsi měl kolem sebe spoustu kamarádů a známých, ocitl v roce 2013 v kněžském semináři v Olomouci. Mezi lidmi panuje přesvědčení, že vystudovat na kněze je hodně náročné. Je?

Je to náročné, protože záběr učiva je opravdu široký. Na teologii jsme měli dějiny, filozofii, jazyky, psychologii, pedagogiku, teologické předměty a další a další věci. Navíc já nejsem jazykově nijak nadaný, neumím dobře žádný světový jazyk, trošku pokulhávám v angličtině, trošku v italštině, do toho byla latina, řečtina a hebrejština. Když je něco psané latinkou, tak je to ještě dobré, ale hebrejština je úplně jiné písmo. Ty jazyky se pak používali v dalších teologických předmětech. Někdy to bylo fakt složité studium, ale co je složité, to člověka posouvá dál. Naštěstí je to zdárně za mnou.

Když jsi byl na studiích v Olomouci, řekl jsi, že pocházíš ze stejné dědiny jako P. Antonín Šuránek, patrně nejslavnější lhotský rodák, který byl na semináři spirituálem a napsal i několik knih?

Samozřejmě, když byla o něm řeč, zmínil jsem se, že pocházím ze stejného místa. Dodnes je v semináři studovna, která nese jeho jméno – Šuránkova studovna. V ní jsou mimo jiné seřazena všechna jeho díla.

Která jeho knížka tě nejvíce zaujala?

Rád jsem si přečetl například Dějiny mého povolání, Listy ze semináře, Kukátka, Z celého srdce. Líbí se mi jeho příběhy třeba o tom, jak někoho potkal, jak se vracel ze semináře.

A když ses rozhodoval, jestli půjdeš na kněze, inspiroval tě v něčem jeho příklad?

Ani bych neřekl, byť jsem se samozřejmě s jeho jménem v životě setkal, často o něm slyšel a přečetl si i některé jeho knížky. I v semináři v Olomouci občas zaznělo jeho jméno. Každopádně je pro mě vzorem kněze. Ale velmi mě ovlivnil jeho synovec P. Antonín Dominik, kterému jsem jako malý kluk ministroval. Byl velmi srdečný, usměvavý a zanechal ve mně velmi hlubokou stopu.

Po studiu jsi nastoupil do Valašských Klobouk. Když jsem na tvé první mši na Antonínku mluvil s Valachy, mluvili o tobě velmi hezky. Pochvalovali si, jak umíš mluvit s lidmi, jak se přidáš se zpěvem i muzikou. Zdá se mi, že tě bude nejvíc bavit pohyb v terénu mezi lidmi.

Jsem opravdu velmi rád s lidmi. O tom svědčí i to, že za rok ve Valašských Klouboukách jsem se s místními lidmi velice dobře sžil. Mnoho z nich už znám a poznávám nové a nové. Mám k nim blízko. Papež František říká, že pastýř má „být cítit“ po ovcích, tak se o to snažím. Když jsem třeba přemýšlel nad dalším studiem, řekl jsem si, že chci nejprve poznat terén.

Jsi tedy rád, že jsi zůstal na Valašsku?

Určitě. Byť my kněží jsme tak trochu vojáci v poli. Biskup řekne, potřebuji tě tam a tam, a já se prostě sbalím a jdu tam, kam mě pošle. Někdy je těžké opustit to, co člověk budoval, ale tak to je. Být s lidmi, to je asi to moje. Učit například děti náboženství je složité, protože někdy jsi naštvaný, jelikož po hodině učení se tě zeptají na něco, co jsi jim během hodiny několikrát řekl. Na druhou stranu to je pro mě škola trpělivosti. Práce s lidmi přináší nejrůznější situace. Jak veselé, tak smutné.

Co máš za úkoly?

Záleží, co mi zadá pan farář. V prvním roce jsem jako jáhen jezdil na vesnice učit právě náboženství třeťáky. Připravoval jsem je na první svaté přijímání. Také jsem vyřizoval žádosti o křest, dělal přípravy a potom také křtil. Svým způsobem jsem dělal, co bylo potřeba. Teď už k tomu přibudou úkoly spojené s kněžstvím – zpovídání, sloužení mší, návštěvy nemocných a další.

Neobával ses, že tě nadřízení pošlou jinam?

Čekal jsem stěhování, protože většinou se po jáhenském roce kněz někam stěhuje. Ale říkal jsem si: Když mě pošlou jinde, tak půjdu, a když mě nepošlou, tak budu rád, protože lidé v Kloboukách a okolí jsou opravdu srdeční. Byť občas trochu paličatí. Jsem tam ale rád.

Není ti občas smutno?

Myslím, že každému se občas po něčem zasteskne. Výhodou je, že jsme byli v semináři výborná parta kluků. Občas jsme si šli někam sednout, nebo jsme někomu vyvedli nějaký žertík. I po skončení školy se celý ročník na vánoční svátky scházíme, strávíme spolu večer a ráno se zase rozjedeme do svých farností. Během roku se s některými také scházíme. Je důležité mít společenství kněží, protože když někdo žije v rodině, má manželku, nebo nějakou rodinu. Knězi zase nejlépe dokáže porozumět kněz.

Říkáš manželku. Nad tím jsi asi hodně přemýšlel, jestli svým způsobem obětovat manželský vztah, rodinu, případně děti.

Samozřejmě, to jsem zvažoval hodně. Bůh má ale smysl pro humor. Stalo se mi, ještě než jsem šel do semináře, že jsem byl zamilovaný až po uši do jedné holky. Byla nemocná, jel jsem ji navštívit, kecali jsme a ona říká: Nikdy tě nenapadlo, že bys byl knězem? A já na to: Né, to mě nikdy opravdu nenapadlo. Neříkal jsem jí pravdu. Ale je vtipné, že ona to takto vzpomněla. A já se knězem skutečně stal.

Takže žádný pocit samoty?

Takový pocit občas přijde. Ale ten přichází na každého. Jsme na faře tři, s klukama sedneme a pokecáme. A když je někdy opravdu hodně smutno, tak ono to přejde.

Hodně se debatuje o tom, jestli je správné, že kněz musí být celý život svobodný, bezdětný, měl by dodržovat celibát. Byl bys pro jeho zrušení?

I kdyby byl celibát dobrovolný, tak já už si vybírat nebudu, protože jsem celibát slíbil. Ale když vidím například kamarády řeckokatolíky, kteří mají rodinu, anebo když vidím trvalé jáhny, kteří mají rodiny, tak mám pocit, že se to se službou v církvi někdy bije. Když má takový ženatý kněz nebo jáhen například pastorační povinnost doprovázet jinou ženu, nebo jiná žena si přijde pro radu, tak manželka může začít žárlit. Myslím, že celibát je dobrá věc. Kněz se může zcela soustředit na svou službu a na své farníky.

Mluví se o celibátu na škole?

Mluví, každý, kdo vstupuje na bohosloví, tak počítá s tím, že jednou bude slibovat celibát. Každý si to musí v sobě utřídit, a pokud má nějaké pochybnosti, tak zajde za spirituálem, který nás provází po duchovní stránce studiem, a probírají to.

Zajímalo by mě, jak moc panuje v takovém semináři svoboda vyjadřování. Mohl ses například na cokoliv ptát, cokoliv říkat?

Jo. Když mě něco zajímalo, tak jsem odpověď dostal. Cokoliv je třeba, tak se probere, když jsme měli třeba nějaké osobní problémy, je tam spirituál, který s námi vše probral. Bylo mu možné říci cokoliv, protože to, co jsme mu řekli, bylo jako zpovědní tajemství.

Mimochodem, už zpovídáš? Jaké to je, když se ti lidi svěřují s problémy, které třeba neřeknou vůbec nikomu jinému?

Už jsem zpovídal. Hned druhý den po vysvěcení jsem se domluvil, že budu zpovídat na Antonínku. Poznal jsem, že takové zpovídání je náročné.

V čem především?

Člověk prožívá starosti jiných, myslí na ně. Kněz si musí říkat, že je pouhým prostředníkem, protože lidé u zpovědi se svěřují Bohu. Já nejsem ten, kdo jim odpouští, odpouští jim Bůh.

Žádají lidé i nějakou radu?

Žádají. Jako nezkušený kněz jsem někdy zaskočený tím, co slyším. Postupně se ale do toho dostávám. Když nevím, tak jim řeknu, aby se poradili s nějakým starším knězem, který má víc zkušeností.

Pozoruješ dění v církvi a vůbec celkově ve společnosti? Patrně víš, že v řadě polemik stojí na jedné straně příznivci kardinála Dominika Duky a na druhé nejčastěji příznivci kněze Tomáše Halíka. Bavili jsme se o tomto na škole?

Na škole moc ne, na to má možná každý svůj osobní názor. Pro mě je toto politika a já se do politických debat nepouštím.

Ale co když se tě někdo z věřících zeptá na tvůj názor?

Já si v tomto nepřijdu nějak fundovaný, nebavím se o politice. Samozřejmě, když se mě někdo zeptá v soukromí, tak mu názor řeknu, ale veřejně se tomu snažím vyhýbat. Politikaření nikdy nebylo pro mě. Politika mě nikdy moc nelákala ani nebavila.

                        Radek Bartoníček. www.Slovackodnes.cz   Foto: Stanislav Dufka

KNĚŽÍ POCHÁZEJÍCÍ Z OSTROŽSKÉ LHOTY

 P. Jan Maluš

Dědina 69

*1716 † 1764

vysvěcen 1751

Díky jeho iniciativě mohla vzniknout v Ostrožské Lhotě samostatná duchovní správa.

P. Josef Maluš

Dědina 69

*1748 † 1802

vysvěcen 1772

 P. Josef Bachan

Dědina 25

*1895 † 1967

vysvěcen 5. 7. 1921

 Mons. P. Antonín Šuránek - Služebník Boží

Dědina 28

*29. 5. 1902 † 3. 11. 1982

vysvěcen 5. 7. 1926

 P. Antonín Dominik

Dědina 28

*25. 6. 1914 † 25. 11. 2004 (pohřben v Ostrožské Lhotě)

vysvěcen 5. 7. 1940

 P. Stanislav Šuránek

Dědina 73

*2. 11. 1921 †15. 10. 1990 (pohřben v Ostrožské Lhotě)

vysvěcen 29. 6. 1948

 P. Miroslav Bachan

Záhumní 484

*28. 7. 1968 † 11. 6. 2005 (pohřben v Ostrožské Lhotě)

vysvěcen 28.6.2000

 P. Vojtěch Radoch

* 1991

vysvěcen 27. 6. 2020

Zdroj: www.farnost-ostrozska-lhota.cz

Podrobnosti

Zveřejněno: 15. říjen 2020

Ve středu 14. října byla naše obec po třídenních deštích jen patnáct centimetrů od vyhlášení III. stupně povodňové aktivity. Potok Okluka se rozvodnil nejvíc za posledních deset let. Prakticky po celý den byla zaktivována jednotka Sboru dobrovolných hasičů v naší Lhotě. Od ranních hodin hasiči hlídkovali u potoka, několikrát čerpali vodu ze sklepů, a preventivně začali připravovat pytle s pískem. Nejhorší scénář se nakonec nepotvrdil, velká voda začala kolem sedmé večer pomaličku opadat.

                                                    std

                            Foto: Stanislav Dufka a fb SDH Ostrožská Lhota

Podrobnosti

Zveřejněno: 5. říjen 2020

Foto: std

Podrobnosti

Zveřejněno: 28. září 2020

Poměrně novou hru si vybrala principálka Ostrožsko – Lhotského divadla Eva Zajícová. Zácpa spatřila světlo světa před nějakými dvěma roky. Autor hry je známý herec Antonín Procházka. Hru představil na Nové scéně Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni v roce 2018. Režisér se při psaní inspiroval svojí vlastní zkušeností, kdy uvázl v dopravní zácpě na dálnici. Více o lhotské premiéře v říjnovém zpravodaji.

                                                                          Text a foto: Stanislav Dufka

Podrobnosti

Zveřejněno: 25. září 2020

V roce 1968 vysazoval první Lípu svobody v Hájku ročník 1953/ 1954. Stejný ročník si slavnostní chvíle připomněl znovu. V pátek 18. 9. odhalil pamětní desku u třetí Lípy svobody, která byla vysazena v parku v Hájku 28. října 2018 – k 100. výročí vzniku Československa. Na místě se se sešla asi dvacítka pozvaných, ke kterým promluvil Josef Lopata.

Více v říjnovém zpravodaji. Text a foto: Stanislav Dufka